Poprvé jsem začal stopovat u kartáčoven v ČV a chtěl jsem do 5 km vzdálených Králík. Bylo mi 14. Později jsem do Hradce cestami na střední stopem ušetřil cenné koruny, které se pak hodily na jiné hovadiny, stejně tak to bylo s cestami do Liberce, Brna. Stovky stopů, stovky lidí, které jsem potkal. A pak jsme s Hankou vyrazili do světa. Divoký západ jsme v USA "prostopovali", stejně jako Nový Zéland. Tolik milých lidí, poznání, pozvání, tolik příležitostí. Jednou nás daleko na jihu v Te Anau, kde už z pobřeží vidíte jen ledový oceán směřující k Antarktidě zastavil "ranger", povídal: "Stopování je ok, ale pozor, tady na kraji světa se občas zašívají zvláštní existence."
Na Jižním ostrově jsme často potkávali dvě ségry z Mohelnice. Holky, co si taky přijeli užít svobodu v nádherné zemi. Nevíme, proč se jednoho dne rozhodli rozdělit a stopovat každá samostatně. Když jsme přilétli zpět domů, rodiče nám sdělili, že médii prolétla zpráva o vraždě české stopařky na Novém Zélandu. V ten den, kdy jsme z toho místa odlétali si D. stopla "Černého Petra", schizofrenního člověka, který ukončil její euforii z cest a po té i svou existenci. 

PS1: velká pokora a díky za všechny milé lidi, které jsme potkali

PS2: "Jižní kříž" je souhvězdí, které lze spatřit pouze na Jižní polokouli. 

V pohádce šel Honza do světa "na zkušenou". Všichni jsme šli jako on - na intr, na koleje, na privát. Vyzkoušet si to "sami" bez dohledu, bez té domácí bubliny. Byl to náš nový svět, kde jsme mohli dělat SVÉ věci. Někdy sladké, někdy hořké, ale naše!

Všichni čtyři členové kapely mají moc blízko k Brnu. Máme tam vzpomínky na studia, na práci, máme tam hodně přátel i rodinu. Když jsem jednou přijel do Brna o prázdninách, bylo úplně jiné. pusté a prázdné. To až vždycky v září, když najeli studenti na koleje a internáty, město začalo žít. Atmosféra v září tu byla vždy velmi energická! A jak je to s těmi koňmi? Byl to Jan Skácel, který psal do novin krátké prózy často s brněnskou tematikou. Ty později vyšly knižně. 

Text není třeba vysvětlovat, je jasný každému, kdo náš rodný kraj poznal. K této písni snad jen tvůrčí věci. Píseň vznikla v roce 2007. V kapele se tehdy nelíbila, tak ji pro moji "vedlejší, osobní" desku nazpívala moje mamka Jana. No a uběhlo 13 let a Kapky řekly ano! A z písně je ta, která dala jméno celému albu. Mám rád psaní "do šuplíku". Jakoby to tam zrálo a čekalo na svoji příležitost! Na fotce je kostel z Vrchní Orlice, místo kousek od Neratova, místo, kde srdce zahoří... 

Za každou písní na novém "Záhoří" je velký impuls. Tuším, v nějakém rozhovoru to řekl "Samson Lenk", že se ".. v písni nemá kecat, aby to za něco stálo". Ta fráze je nám blízká. Postupně rád poodhalím něco ke každé z písní. Na začátek jsem si vybral velmi jednoduchou cestu. Když jsme se s Hankou rozhodli před 9 lety začít se na jeden rok toulat po světě, nenapadlo by mě, jak ta velká svoboda bude přínosná pro můj sešit, kam si píšu náměty, které mě napadnou. Z té doby čerpám dodnes. Jednou z těch písní je i skladba č. 5 "Otevřený dům". Než zpětně psát o vzniku písně, nabízí se lepší možnost: přepsat slova z deníku, který jsme si den co den poctivě psali. Tak tedy 12.11.2011 Oakland: Dům jsme našli lehce a hned za domem v zahradě jsme potkali vyhulující skupinku lidí. Jeden z této skupinky se nás hned ujal a seznámil nás s pravidly domu. Po rychlé prohlídce zákoutí tohoto domu nás hned oba napadlo výstižné přízvisko "squat". V přízemí kuchyň s jídelnou a klavírem, pokoj pro stálice a nefunkční sprcha, chodba se závěsem, který vytvářel malou ložničku s dvoupatrovou postelí, v poschodí pokoj s umyvadlem a internetem, 2 pokoje pro "stálice", funkční záchod a sprcha, jeden double pokoj s knihovnou a prostornou podlahou. A "tajemná půda", kam vede žebřík, kam se smí jen na pozvání "unisex" obyvatel tohoto nepřístupného podkroví. Barevně zdobené stěny pokojů, obrázky, plakáty, vzkazy, povalující se hipíci, vzduch nasáklý mariánkou a zatuchlinou, v kuchyni nemyté nádobí, místy tlející jídlo a spousta koření, mnohdy asi hodně prošlého. Rychle jsme se zorientovali, odložili bágly a vypravili se s naším novým průvodcem Prescotem do obchůdku doplnit zásoby jídla. Pivko jsme si vypili na ulici nedaleko squatu, protože uvnitř je alkohol zakázaný, není-li stálými obyvateli zrovna vyhlášen "party time". Ustlali jsme si na zemi a kupodivu jsme se i dobře vyspali. Ráno jsme byli překvapeni kolik dalších nocležníků se v pokoji za našeho spánku připojilo. A taky jsme se konečně po týdnu (to už jsem nás musela označit za smraďochy) osprchovali v teplé vodě. Naštěstí v té "nablýskané vaně" nešlo vidět, kolik špíny z nás odteklo.

Příjemné hraní na zajímavém místě. Deštivá předpověď se nenaplnila, byť svěže bylo. Všem Zálesním a Rychlebským děkujeme za tichou pozornost a těšíme se na Tančírnu v květnu 2019.

2.10.18 David